Co to vlastně loreta je?

Původní Santa Casa neboli Svatá chýše stála v Nazaretu a sestávala z jednoduchého třístěnného domku přistavěnému ke skále, do níž byla vytesána grotta – jeskyně, jež byla jeho součástí. V domě žila svatá Marie, které právě zde andělé zvěstovali budoucí narození Krista. Přirozeně se tento prostor, zejména zmíněná grotta, stal místem uctívání prvních křesťanů a posléze byl na popud císaře Konstantina zastřešen bazilikou, někdy ve 3. stol. n. l. Kolem roku 1291 hrozilo reálné nebezpečí dobytí tohoto svatého místa muslimskou armádou, došlo tedy k rozhodnutí, že bude Santa Casa rozebrána, na křižácké lodi převezena do Itálie a opět postavena. Svůj podíl na tom má, dle historických podkladů, bohatá italská rodina Angelo, která tak díky svému jménu mohla pomoci ke vzniku křesťanské legendy o přenosu Svaté chýše přes moře na křídlech andělů.

Konečné umístění v roce 1295 nedaleko italské Ancony bylo až čtvrtou zastávkou Svaté chýše; k předchozím přesunům došlo pravděpodobně kvůli nevhodně zvoleným místům (sporné pozemky, blízkost moře atd.). Po opětovné kompletaci a umělé dostavbě čtvrté stěny se Santa Casa stala bezesporu jedním z nejvýznamnějších poutních míst na světě. To vedlo k dostavbě zastřešujícího dómu, biskupského paláce, ubytování pro poutníky a dalších nutných a reprezentativních budov.

Na začátku 16. století pověřil papež Julius II. významného italského architekta Donata Angela Bramanteho stavebními úpravami Santa Casy a přilehlých prostor s ohledem na zvyšující se návštěvnost. Došlo tak ke zhotovení bohatě zdobené schrány, zvýšení počtu vchodů z jednoho na čtyři a překlenutí původního dřevěného stropu cihlovým. V této podobě Svatou chýši pravděpodobně spatřili i zástupci české šlechty, nacházející se po tomto období z různých důvodů na území Itálie.

Jak se dostala loreta do Čech?

Renesanční a barokní šlechtic se s významnými evropskými sakrálními stavbami, včetně italské Santa Casy, Vatikánu apod., setkával především při oficiálních návštěvách, korunovačních slavnostech, duchovních poutích nebo při kavalírských cestách. Přirozeně rostla snaha o výstavbu kopií uzdravujících loretánských prostor v našich zemích, což sloužilo k posílení mariánského kultu i k demonstraci příklonu ke katolické církvi. Důkazem je přibližně padesát realizací v různém provedení, většinou s důrazem na dokonalou kopii vnitřních prostor včetně výzdoby, rozměrů a dalších dispozic. Aby bylo propojení s originálem co nejsilnější, putovala často soška Panny Marie do původní Santa Casy za účelem „nasátí“ Božích uzdravujících energií během několikadenního kontaktu s originální soškou.

Nejstarší doloženou loretu na našem území nechal na svém panství v Horšovském Týnu v roce 1584 vystavět Kryštof Popel z Lobkowicz. Nejvýznamnější a zřejmě nejznámější je pak pražská Loreta, dokončená roku 1631 na náklady Benigny Kateřiny z Lobkowicz.

Stavebník a architekt

Dříve než si povíme, v čem je naše Loreta unikátní, a proto nesmírně vzácná, je třeba věnovat pozornost jejímu staviteli a architektovi.

Rod Schliků můžeme směle zařadit k nejvýznamnějším šlechtickým rodům souvisejícím s historií Českého království, a to již od počátku 15. století. K rozsáhlému majetku došli díky vytrvalosti, nesmlouvavosti směrem k poddaným, obchodním dovednostem, sňatkové politice, ale i náhodně nalezeným stříbrným žilám v budoucích dolech v Jáchymově. Pozoruhodností je jimi ražený jáchymovský stříbrný tolar (asi od roku 1519), který dal jméno nejrozšířenější světové měně – americkému dolaru. U nás ve východních Čechách se první zástupce rodu objevil krátce po smrti Albrechta z Valdštejna. Jednalo se o Jindřicha Schlika (nezaměňovat s Jáchymem Ondřejem, popraveným roku 1621 na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře), snad jediného zástupce rodu, který na následné rekatolizaci země a záboru majetků protestantů vydělal. Po násilné smrti Albrechta z Valdštejna postupně výhodně zakoupil panství Veliš, Staré Hrady a později i Kopidlno. Panství Jičíněves bylo připojeno až kolem roku 1686. S ohledem na vojenské povinnosti zde však příliš často nepobýval, na rozdíl od svého syna Františka Arnošta, který zdejší majetky dále rozšířil a stal se, nezávisle na říšských funkcích, skutečným místním pánem a hospodářem. Panství ležící v západních Čechách po zralé úvaze prodal a věnoval se pouze zdejším majetkům. V roce 1656 se mu narodil první syn – František Josef Schlik (1656–1740), budoucí tajný rada, přísedící zemského soudu, prezident české královské komory a iniciátor výstavby Lorety na Podhradí. František Josef s velkou pravděpodobností během své kavalírské cesty Santa Casu navštívil a my tak můžeme tento počin směle označit jako prvotní kontakt mezi donátorem a budoucím dílem. Zcela přesnou motivaci k výstavbě neznáme, historikové se však domnívají, že hlavním důvodem mohlo být vytvoření optické spojnice mezi všemi důležitými body tzv. schlikovské barokní krajiny (dnes Mariánské zahrady). Dále to mohlo souviset s poděkováním za dočasné uzdravení jeho chronicky nemocné první manželky Silvie Kateřiny Kinské, s prosbou o přímluvu za početí pokračovatele rodu nebo s touhou pokračovat ve výstavbě poutních míst, která oplývají symbolikou kompatibilní s jejich zadavatelem a jeho náboženským směrem. V tomto případě je to kaple sv. Anny nad Ostružnem (z konce 17. století), kaple sv. Anděla strážce nad Hlásnou Lhotou (1720) a kaple sv. Trojice u léčivých pramenů v lesích za Ostružnem (1720). Loreta však zaujímala přední místo. Můžeme tak usuzovat ze štědrosti zřízené nadace, četnosti bohoslužeb (pondělí, středa, neděle a mariánské svátky), ale také z velkorysých přístupových cest ve tvaru přibližně rovnoramenného kříže, vykácených v hraběcích lesích. Východní osa spojovala Loretu s kaplí Anděla strážce a dále pak pokračovala směrem ke správnímu zámečku ve Vokšicích. Severní osa tvořila spojnici s Ostružnem a kaplí sv. Anny. Jižní by pomyslně mohla souviset s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Kostelci a následně pak přibližně se zámkem v Jičíněvsi. Západní osa pravděpodobně navazovala na křižovatky cest z nedaleké Křeliny, Nadslavi a Štidel. Na starých mapách je velmi dobře znatelná do daleka zářící Loreta – architektonická dominanta umístěná v nízké vegetaci na jednom z nejvyšších bodů krajiny.

© Fakulta životního prostředí Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem,
© digitalizoval VÚGTK, v. v. i. – www.chartae-antiquae.cz 

Jako architekta si František Josef zvolil Jeana Baptistu Matheyho (1630–1695), významného francouzského architekta, který přišel do Čech na pozvání pražského biskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Jeho první významnou zakázkou byl roku 1675 projekt na přestavbu arcibiskupského paláce v Praze na Hradčanech. Následně pracoval pro nejvýznamnější šlechtické rody jako byli Thun-Hohensteinové (Toskánský palác), Šternberkové (letohrádek Trója) či Valdštejnové (přestavba zámku Duchcov), ale také pro církevní řády (kostel sv. Františka Serafinského, klášter Plasy atd.) a samozřejmě i pro vládnoucí habsburskou dynastii (nová jízdárna Pražského hradu). S ohledem na několikaletou spolupráci Františka Josefa Schlika jako prezidenta české královské komory a Matheyho jako jednoho z nejvýznamnějších architektů své doby je více než logické, že si jej František Josef vybral pro realizaci důležitých staveb na svém panství. Zmiňme především střevačskou a vokšickou sýpku, pravděpodobně i kapli sv. Anny nad Ostružnem, ale především ze všech stran viditelnou a reprezentativní Loretu. Na odkaz a rozpracované dílo Jeana Baptisty Matheyho, který za svého života spolupracoval např. s Carlem Luragem či Kryštofem Dientzenhoferem, po jeho smrti navázal slavný Jan Blažej Santini-Aichel.

V čem je Loreta u Podhradí unikátní?

Lorety se z hlediska umístění dají rozdělit do dvou kategorií – buď se jedná o samostatně stojící stavbu, nebo je kaple součástí ambitu, ať již uvnitř svatostánku, či je obestavěna jinými, souvisejícími budovami.

Loreta u Podhradí je sice solitérní stavbou, ale zároveň také nedílnou součástí a nejvýše položenou duchovní stavbou Mariánské zahrady – ucelené barokní krajinné kompozice, kterou nechal postupně vytvořit František Josef Schlik. Zatímco hospodářské dvory plnily funkci praktickou, sakrální stavby nesly jistou symboliku a měly vyzývat člověka k zastavení a přiblížení se ke své a Boží podstatě.

Barokní stavitelé měli k výrazným změnám v krajině tři druhy motivací: sakrální, filozofickou a praktickou. Je nepopíratelnou zajímavostí, že ve východních Čechách se komponované krajiny nacházejí rovnou tři – Šporkův Kuks, valdštejnská jičínská kompozice a Mariánská (schlikovská) zahrada. Smyslem Kuksu bylo lázeňství a uvědomění si vlastní smrtelnosti, Valdštejnova zahrada měla reprezentovat a ohromit bohatstvím, v případě schlikovské zahrady se jednalo o usebrání se, přirozený řád, duchovní symboliku a službu pro širokou veřejnost.

Z původních zhruba padesáti loret se jich do dnešních dní zachovalo přibližně třicet. Ty zcela samostatně stojící bychom napočítali stěží na prstech jedné ruky a pouze o třech z nich můžeme říci, že mohly fungovat i jako vyhlídkové, tedy pochozí v úrovni střechy. Jedná se o loretu v Pyšelích (1699), kde je výhled do oblasti středního Posázaví zajištěn díky střešní věžičce na vrcholu valbové střechy (nyní slouží jako hřbitovní kaple). Další je loreta na Spáleném vrchu kousek od hory Blaník a města Vlašimi (1703–1706), jejíž střecha je přístupná průchodem z věže. A nakonec naše loretánská kaple u Podhradí (1694), na kterou je možné vystoupit střešním poklopem a pohybovat se po celé její ploše. S ohledem na umístění v krajině, prokazatelnou možnost výstupu na střešní část a především vzhledem k architektonickému řešení si můžeme dovolit tento objekt odvážně nazvat nejstarší fungující rozhlednou (nepočítaje hradní a zámecké vyhlídkové věže) na území bývalého Českého království. Co je tedy možné ze střechy kaple, která stojí na místě s nadmořskou výškou 425 metrů, spatřit? Lze přehlédnout celé původní schlikovské panství a Jičínskou kotlinu, ale viditelné jsou i významné vrcholy jako Bezděz, Kunětická hora, Ještěd, Sněžka nebo Zvičina.

Místní loretánská kaple je unikátní i samotným provedením. V rámci interiéru se jedná o dispozici obvyklou pro tyto stavby z 16.–18. století, tedy obdélník standardního tvaru s rozměry 8,86 x 4,19 m, které odpovídají italskému originálu. Stěny z neomítnutých cihel se zbytky nástěnných maleb jsou ukončeny okrasnou obvodovou římsou a uzavřeny klenbou s oválným otvorem ve vrcholu. Východní stěnu s výklenkem pro sošku Panny Marie (současná socha je kopií té původní, ukradené ve druhé polovině 20. století) a ohništěm Santa Casy odděluje od zbytku prostoru dřevěná oltářní příčka s otvory a dvířky po obou stranách. Severní a východní stěna je od vnějšího pláště oddělena prostorem sloužícím k výstupu na střechu a obsluze instalovaného, dnes však již bohužel chybějícího zvonu.

Zde však podobnost s obdobnými stavbami končí. J. B. Mathey se rozhodl využít přítomnost blízkých pískovcových lomů a celý vnější plášť nechal obložit kvalitním kamenem. Stěny rozdělil vysokými pilastry (okrasné sloupy) a lizénami (ploché pásovité články). Atika je zdobena dutými vázami, které mohly být při zvláštních příležitostech osazeny květinami. Za pozornost stojí zejména ty rohové, jejichž provedení navozovalo dojem celistvosti bez ohledu na to, v jakém místě stál pozorovatel. Při výstupu na střechu měl návštěvník atiku přibližně v úrovni pasu, takže přirozeně sloužila jako zábradlí a ochrana proti pádu. Ve třicátých letech 20. století však došlo, zřejmě z úsporných důvodů, k posunu vazby a střešní krytiny směrem nahoru o dalších cca 50 cm. Tím bylo prvotní technické řešení narušeno, avšak podle dochované dokumentace by se měl po plánované rekonstrukci objekt vrátit do své původní podoby. Jako dodatečně instalované lze označit obě oltářní menzy a kamennou lavici – tyto prvky jsou připojeny na spáru a pocházejí pravděpodobně z 18. století. Do roku 1831 byla součástí exteriéru také dřevěná kazatelna, která se však kvůli značné zchátralosti zřítila a již nebyla obnovena.

Západní strana kaple je zdobena aliančním znakem hrabat Schliků a Kinských a datem dokončení stavby – rokem 1694. Níže ležící deska nese tento text:

ILL*AC*EXCELL*D*D*FRAN*IOSE*SCHLICK*S*R*I*COMES IN BASSAN ET WEISKIRCHEN D*IN COPITLNO ALTENBURG BARTAVSCOW WOKSCHITZ GITSCHINOWES BILSKO HOHENAUGESD*ET ROBLIN S*C*R*M ACTUA LIS INTIMUS CON* CAME SUP IUDICII PROV ASS ET ER*REGII IN BOEMIA PRAESES SACELLUM HOC B*V*M*LAV DEVOTUM EXSTRUI CU RAVIT            ARCH*D*I*B*MATHEY

Přibližný překlad by mohl znít takto:

Jeho osvícenost a excelence Fratišek Josef Schlik, hrabě z Bassana (Posounu) a Holíče, vévoda z Kopidlna, Starých Hradů, Bartoušova, Vokšic, Jičíněvsi, Bílska, Vysokého Újezda a Roblína, skutečný tajný rada, sudí zemského soudu a prezident české královské komory, se oddaně postaral o stavbu kaple ke chvále blahoslavené Panny Marie                                                               Architekt D. Jan Baptista Mathey

Loreta byla pro svou polohu a sakrální symboliku oblíbenou zastávkou věřících z blízkého i dalekého okolí. Úředně patřila pod ostruženskou administrativu, později pod tamní farnost. Nejvyšší počet účastníku loretánské mariánské poutě dosáhl neuvěřitelných 4 000 osob – dle zápisu z farní knihy se tak stalo 5. července 1883.

Během let kaple čelila jak opakovaným vykradením, tak nutným opravám různého rozsahu financovaným z fondu farnosti i z prostředků dárců. Za všechny zmiňme alespoň manžele Matohlínovi ze Štidel, kteří darovali na opravu vnějších a vnitřních prostor 400 zlatých. Díky tomu si kaple vysloužila návštěvu provizora z Emauzkého kláštera, ctihodného Clemense Kleinera, který roku 1897 provedl podrobný stavební průzkum a navrhnul technická řešení oprav a budoucí údržby.

Nejtěžší zkouška však měla přijít ve třicátých letech minulého století, kdy Loretě hrozil reálný zánik z důvodu pokračující těžby v níže ležícím čedičovém lomu. Lámací práce postoupily až do těsné blízkosti pěti metrů od základů stavby. Tehdejší správce schlikovského statku požádal úřady o povolení k rozebrání a následné přesunutí kaple na 60 metrů vzdálené místo, což by umožnilo v těžbě pokračovat. Pozitivní stanovisko s podmínkami vydal památkový úřad i hradecká biskupská konzistoř. Záměr však narazil na tvrdý odpor obyvatel blízkých i vzdálenějších vsí, kteří sepsali petici, oslovili novináře a atakovali dotčené orgány, až dosáhli zastavení tohoto záměru a odklonění směru těžby. Kámen se v okolí těžil zřejmě až do konce druhé světové války, samotná kaple však zůstala na svém původním místě. V roce 1958 pak získala památkovou ochranu a o šest let později byla zapsána do Rejstříku státní památkové péče, přesto zájem o ni postupně upadal. Nebyla však vystavena cílené likvidaci jako jiné sakrální stavby. Dnes však musíme čelit vážným dopadům dlouhodobě zanedbané údržby.

V devadesátých letech 20. století se majetky hrabat Schliků v restitučním řízení vrátily žijícím zástupcům rodiny, a to včetně okolních pozemků. Kaple zůstala v rukou Královéhradecké diecéze. Ani tato doba nepřinesla žádné zásadní záchranné stavební úpravy. Posledních 80 let jsme byli svědky permanentního postupu lomového okraje směrem k Loretě a čím dále většího ohrožení této mimořádné památky. Zlom nastal v roce 2009, kdy byl na popud Svazku obcí Mariánské zahrady pro Městský úřad v Jičíně pořízen první geologický posudek související s nestabilitou podkladu a potenciálním ohrožením památky. Vyplynulo z něj, že je nejvyšší čas degradující čedičový lom zajistit a zabránit tak potenciální destrukci stavby. Dva roky na to byla vypracována projektová dokumentace zabývající se touto problematikou. Další geologický posudek byl vyhotoven v roce 2022, iniciátorem byla Terezie Schliková. Následoval inženýrsko-geologický a geotechnický průzkum v roce 2023 pro Svazek obcí Mariánská zahrada. Právě předsedkyně posledně zmíněného sdružení, paní Eliška Formanová, iniciovala jednání, jehož se účastnili majitelé okolních pozemků z rodiny Schliků, zástupci církve, Městského úřadu v Jičíně, Královéhradeckého kraje, Národního památkového ústavu, České geologické služby, spolku Otevřené zahrady Jičínska, Státního okresního archivu Jičín a několik dalších hostů z řad historiků a znalců. Zde byly projednány konkrétní návrhy záchrany a obnovy tohoto výjimečného architektonického díla.

Nezávisle na předchozích krocích byl vypracován stavebně-historický průzkum, na kterém se podíleli Ing. arch. Jan Pešta, Mgr. Tereza Siglová, Ph.D. a dendrochronolog Ing. Tomáš Kyncl. Zadavatelem byla Královéhradecká diecéze.

Souběžně s touto akcí byla vedena jednání všech zúčastněných stran, jejichž výsledkem měl být jasný vlastník kaple a přilehlých pozemků, který by měl možnost transparentně a úspěšně žádat o potřebné dotační prostředky na její záchranu. Nakonec se jím stal městys Podhradí, do jehož územní správy památka spadá. Tento záměr byl v průběhu roku 2024 jednomyslně schválen zastupitelstvem. Od tohoto okamžiku nabraly události rychlý spád. V roce 2025 bylo rozpracováno několik dotačních žádostí na různé stavební úpravy, jejichž cílem je kompletní rekonstrukce, zajištění lomového okraje, stabilizace základů a v konečném důsledku zajištění bezpečného přístupu pro širokou veřejnost. Dej Bůh, aby tato nemalá snaha byla co nejdříve korunována úspěchem!

Autor článku: Milan Berný, zastupitel a fanoušek místní historie

Použité zdroje:
prof. Ing. arch. Jan Bukovský, DrSc.: Loretánské kaple v Čechách a na Moravě, 2000

Lucie Rychnová: František Josef Šlik a česká barokní krajina, 2020

Jana Stráníková – Vladislava Říhová: Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, 2012

Otakar Vinař: Pět století Šliků, 1998

Pavel Kašpar – Vladimír Horák: Schlikové a dobývání stříbra, 2009

Ing. arch. Jan Pešta, Mgr. Tereza Siglová, Ph.D., Ing. Tomáš Kyncl: Stavebně historický průzkum, 2024

Archivní dokumenty ze Státního okresního archivu Jičín

Archivní dokumenty ze Státního oblastního archivu v Hradci Králové – archivní oddělení Zámrsk

Jaromír Gottlieb: Kaple Loreta na Velišském hřbetu – unikátní kulturně-historické dědictví, 2023

https://cs.wikipedia.org/